Zoorehabilitace
Zoorehabilitaci lze charakterizovat jako jeden z terapeutických prostředků, ve kterém jsou činnosti se zvířaty využívány pro práci s dětmi nebo klienty s handicapem fyzickým, duševním nebo kombinovaným. Tyto aktivity na bázi biologické přirozenosti umožňují nebo zlepšují správný psychosomatický vývoj zdravotně postižených a znevýhodněných osob. Specifikou naší činnosti je, že mimo jiné uplatňujeme tuto metodu u dětí s poruchami chování.
Mnohé z Vás jistě zaujal již samotný název této sekce a termín zoorehabilitace za využití psů. Daleko známější v povědomí veřejnosti je totiž výraz canisterapie. Dle našeho soudu správněji je v poslední době v odborných publikacích i praxi nahrazován termín canisterapie slovem zoorehabilitace. Důvodem je snaha o přesnější vystižení této aktivity se zvířaty. Výraz terapie by měl být terminologicky používán výhradně ve spojení s lékařskými a psychologickými postupy, které mohou uplatňovat pouze lékaři nebo psychologové s patřičným odborným vzděláním. Termín zoorehabilitace lépe vystihuje podstatu aktivit se zvířaty pro zlepšení života handicapovaných. Tato teze ovšem neznamená se uzavírat do sebe, ale naopak jen ve spolupráci s ostatními oborníky naplno využít schopností zvířat pro individuálně cílenou pomoc. V našich podmínkách se tak děje v úzké součinnosti s psychology, etopedy a speciálními pedagogy. Neméně důležitá je i podpora a zájem rodičů při aplikaci této specifické metody.
.
V rámci zoorehabilitace má specifické postavení zoorehabilitace za využití psů. Z mnoha subjektivních i objektivních důvodů jsou vazby mezi člověkem a psem velmi silné. Jistě to souvisí i s historickým vývojem obou těchto živočišných druhů, kdy úzké soužití mezi Homo sapiens a Canis familiaris trvající již tisíciletí je doloženo nejen archeologickými, ale i genetickými a dalšími výzkumy.
Pes a člověk se vždy navzájem ovlivňovali a společně kráčeli staletími. Se změnami v lidské společnosti se měnilo i nazírání člověka na psa i způsoby, jakými byl pes používán ve prospěch člověka. Prvotně to byl pomocník při lovu, boji, pastvě a ochraně obydlí, ale i bytost, která poskytovala duchovní oporu. Od novověku se hlavní úloha psa postupně zřetelně přesouvá právě do této oblasti. Cílené humánně-animální interakce pro zdraví člověka mají delší historii, než by se na první pohled mohlo zdát.
Již ve středověku byla v belgickém Geelu zvířata systematicky používána k těmto účelům. Na konci 18. století bylo součástí změny pohledu na psychiatrické pacienty společností Society of Friends v Anglii i využití zvířat pro terapeutické potřeby. Obdobné aktivity byly prováděny v 19. století v Německu a dalších zemích. Bouřlivým vývojem prošel obor zoorehabilitace ve 20. století a v současnosti se koncipuje jako uznávaná metoda rehabilitace osob s handicapem v oblasti fyzické, psychické nebo sociální (včetně dětí s poruchami chování).
Nezastupitelnou výhodou psa je to, že není jen neživým pracovním rehabilitačním nástrojem, ale i komunikačním prostředkem, který umožňuje v mnoha případech napomoci řešit problémy jinak velmi těžce zvládnutelné jinými způsoby. Stejně důležitá je i ta okolnost, že pes představuje část živé, hmatatelné přírody, se kterou se dnešní dětí mají možnost stále méně setkávat. A skrze poznávání přírody jsme schopni lépe poznávat i sama sebe.
